Malý Skot Cameron Macaulay začal mluvit ve dvou letech o své minulé rodině. Pamatoval si takové detaily z minulého života, že jeho případ byl nafilmován a odvysílán britskou televizí.

Minulé životy jsou oblíbené téma našeho magazínu. Nedávno tu kolegyně Caroline popsala své vlastní prožitky s reinkarnací (její tělo jí v dětství připadalo „cizí“). A článek vyvolal zajímavou reakci Sarkity, která nabídla v komentáři svůj příběh: regresní terapie (návrat do minulých životů) jí pomohla zbavit se některých zdravotních potíží. Tato naše čtenářka potvrzuje z vlastní zkušenosti, že nemoci mohou mít příčinu v minulých životech. Nejde jen o kuriozitu, která přitahuje zvědavost. A to nemluvím o tom, jak by se změnilo západní paradigma, kdybychom měli vědecky potvrzeno, že reinkarnace je realita.

Některé malé děti po celém světě si vybavují podivuhodné detaily ze svých minulých životů. Je otázka, zda je to dobře. Protože dětem i rodičům se může pak stát to, co zažila rodina Macaulayových z Glasgow.

Reinkarnace jako tabu

V západní kultuře je každá zmínka o reinkarnaci a minulých životech tak trochu tabu – zřejmě naše křesťanské kořeny toto zablokovaly, ani moderní věda s tímto „nesmyslem“ nechce mít nic společného. Nicméně cenzura neexistuje, a tak byly v posledních desetiletích na Západě napsány o reinkarnaci spousty článků, také vyšly knihy a byly natočeny filmy (v umělecké oblasti stačí připomenout „Jak přicházejí sny“, „Malý Buddha“ či „Náš domov“). V jiných kulturách, zejména v hinduistické a budhistické, se fenoménu reinkarnace nikdo nediví.

Bydlel jsem domě na pobřeží

Cameronův příběh byl zveřejněn v roce 2006. Cameron už ve věku 2 let začal vyprávět svým rodičům, co mu utkvělo z minulého života, a tak to pokračovalo až do jeho pěti let. Matka Nora to nebrala na lehkou váhu. Chlapec vážně trval na svém, že žil jinde, s jinou rodinou a že své rodině určitě chybí! Říkal, že bydlel v bílém domě na pobřeží ostrova Barra, měl svého oblíbeného černobílého psa, pamatoval si celou rodinu a věděl, že jeho táta zemřel při autonehodě. Velmi toužil po své staré rodině. Nora čekala, zda se chlapec neumoudří, ale roky se nic neměnilo. Když se dozvěděla od učitelky ve školce, že jedna produkční televizní společnost natáčí příběhy dětí se vzpomínkami na minulé životy, rozhodla, že se natáčení zúčastní. Seznámila se přitom s americkým dětským psychiatrem Jimem Tuckerem, který se reinkarnacemi zabývá dlouhodobě. Díky tomu byl Cameronův příběh filmově zaznamenán. Dokument se jmenuje The Boy Who Lived Before.

http://www.youtube.com

„Bylo to strašné a trvalo to roky,“ říká Nora. „Cameron často plakal steskem po své bývalé mamince, bál se, že ho postrádá a chtěl zpátky na ostrov, aby jí řekl, že je v pořádku. Byl zoufalý. Stále na to vzpomínal a nepřestával o tom mluvit.“ Cameron rád kreslil obrázky bílého domu, kde bydlel – na ostrově Barra, který se nachází asi 500 kilometrů západně od Glasgow na souostroví Hebridy. To ale není všechno, Cameron si dokonce pamatoval, že jeho otec se jmenoval Shane Robertson. A tak se jeho matka Nora rozhodla využít nabídky nafilmovat příběh jejího syna. Produkce neváhala, vzala Noru a jejího syna na Barru a jako průvodce na cestu dostali dr. Tuckera. Cameron byl nadšený, když se dozvěděl, že poletí na ostrov, kde kdysi žil. To ale netušil, co ho čeká.

Zpátky na ostrově

„Jsem šťastný, že jsem zpátky,“ řekl dojatý Cameron, když v únoru roku 2006 přistáli na ostrově, na malém letišti na pláži, na kterou celé dětství vzpomínal. Cestou do autobusu říká, že poznává každý kousek ostrova. Hned na začátku pátrání zažili zklamání. Místní historik jim řekl, že žádní Robertsonovi na ostrově dům nevlastnili. Začali tedy objíždět s Cameronem severní část ostrova v naději, že si třeba dítě vzpomene. Jenomže domy na ostrově jsou si hodně podobné, vesměs jsou to nízké bílé rodinné domky. Cameron soustředěně hledí do krajiny, ale svůj dům nepoznává. Na pláži nenacházejí žádný bílý dům. Dospělí jsou zklamaní. Potom ale dostávají od historika nové informace – Robertsonovi tu žili! Bydleli trvale na pevnině, ale přijížděli na ostrov do svého domu na léto. Bylo to v 60. a 70. letech a jejich dům dosud stojí! Historik opatřil adresu, kontakt na současné majitele a Cameronův velký návrat mohl začít.

Návrat domů

„Nic jsme Cameronovi neřekli. Prostě jsme jeli tam, kde nám řekli, že dům stojí a čekali jsme, co se bude dít.“ Když chlapec přicházel k domu, bylo vidět, že je nejistý a zaražený. Dospělí zvoní na zvonek u branky, ale nikdo jim nepřichází otevřít. „Myslím, že čekal, že vše bude přesně jako kdysi. Že na něj bude maminka čekat. Byl smutný. Uvnitř nikdo nebyl. “ Jdou se tedy projít do okolí a na nedalekou pláž. Cameron místo poznává. Současný majitel jim vstup do domu umožnil. Druhý pokus. Když vstupují na pozemek domu, je vidět, že má Cameron opravdovou radost. Ale nemluví, jako by byl ponořený do sebe, zahlcen svými emocemi. Uvnitř domu mlčí a zdá se, že prožívá silný citový otřes. „Bylo tam mnoho zákoutí. Ukázalo se, že zná každý kout. Opravdu byly uvnitř tři záchody a z jeho pokoje byl skutečně výhled na moře, jak říkal. Ukázal nám i „tajný vchod“ na zahradě,“ informuje jeho matka.

Scéna Cameronova návratu domů je dojemná. Když sedí rodinka a dr. Tucker před planoucím krbem, Cameron ze sebe nevypraví ani slovo. Na otázky dospělých odpovídá jednoslovně. Propadl se v čase a uvědomoval si, že minulost už nelze vrátit? Je dojatý, bezradný a hledá oporu v mámině náruči.

Otazníky zůstávají

Genealogové mezitím vytvořili rodokmen rodiny Robertsonů a našli jednoho člena rodiny, který kdysi dům vlastnil. Gillien Robertsonová žije v Glasgow a mohla by být Cameronovou sestrou, do domu na ostrově jezdila v době, kdy Cameron věří, že tam žil. Chlapec při setkání s paní Robertsonovou působí zaskočeně, což se dá pochopit. Ukáže se, že Gillien neví o žádném Shanovi, její strýc se jmenoval James. Neví ani o smrtelné autonehodě v rodině a podle ní žádný chlapec jménem Cameron v rodině nežil (Cameron tvrdil, že se v minulém životě jmenoval stejně).

Je možné, že by se chlapec zmýlil v tak důležitých věcech, když si pamatuje detaily domu, jméno rodiny, letiště na pláži, kde přistávají dodnes malá letadla, barvu svého psa, malá zadní vrátka na zahradě nebo černé auto, které se v rodinném albu Roberstonových našlo stejně jako psík? To je nemožné.

Mohl si Cameron vymýšlet? U dvouletého dítěte, které navíc vypráví v průběhu času, jak roste, stále stejné detaily, je to nepředstavitelné. Tohle není žádné dětské „fantazírování“.

Celý případ tak zůstává záhadou. Je možné, že si dítě spojilo dva různé příběhy ze svých minulých životů?

Je možné, že se Cameron „kamsi“ (akáša, morfické pole) napojil, „stáhl si“ informace o „svém“ životě, ale ne dokonale??

Zdá se, že naše představy o minulých životech se liší od reality. Může být podstatně složitější. Co když Cameronovi opravdu splynuly vzpomínky ze dvou životů? A to radši nebudu rozvíjet teorie o paralelních vesmírech. Nicméně je člověku malého chlapce při sledování dokumentu líto, vypadá totálně zmateně, je to pro něj těžká zkouška. Tak malé dítě neumí ještě nic předstírat. Pátrání hodně změnilo rodinu Macaulayových. Cameron přestal toužit po svém rodném ostrově, už se neměl ke komu vrátit. Zůstala mu jen jedna maminka, jedna rodina, ta současná.

Nedořešený případ

Dr. Tucker zařadil případ Cameron ve své kartotéce do šuplíku „Nevyřešené“, protože se mu nepodařilo najít důkazy o životě jeho otce ani o Cameronovi v minulém životě. Nicméně byl to první případ, kdy filmový štáb doprovázel člověka, který si vybavuje minulý život, na místo, kde měl kdysi žít a kam se vrací. Dokumentární film o Cameronovi byl odvysílán ve Velké Británii na Channel Five v září roku 2006 jako součást série „Extraordinary People“.

Tuckerovy názory

Ačkoli byl psychiatr Jim B. Tucker vychován jako baptista, nehlásí se k žádné církvi a tvrdí, že je k reinkarnacím skeptický. Nicméně přiznává, že reinkarnace nabízí nejlepší vysvětlení pro fenomén spojený s působivými případy dětí pamatující si minulé životy. Podle Tuckera většina dětí, které si vybavují minulé životy, zemřely nepřirozeně, což naznačuje, že traumatická smrt může být spojena s přenosem osobnosti z jednoho života do druhého. Dr. Tucker odhaduje, že čas mezi smrtí a náhlým znovuzrozením je průměrně 16 měsíců a že neobvyklá mateřská znaménka by mohla naznačovat osudná zranění vedoucí ke smrti minulého těla. Tucker přichází s hypotézou, že přenosu vzpomínek a emocí z jednoho života do druhého by mohla vysvětlit kvantová mechanika. Mozek prostě nemusí být jediný zdroj vědomí.

http://pravdu.cz